Kniha napsaná bezdomovcem?!

Sdílejte článek s přáteli Sdílet 0 Sdílet

Sabina Bubníková Sabina Bubníková

Kniha napsaná bezdomovcem?! - titulní obrázek

Co se stane, když se potká žebrák a bývalý francouzský ministr vnitra? Rozhodnou se společně vydat knihu. Už toto se zdá neuvěřitelné. Ale co je ještě neskutečnější? Ono se jim to povedlo.

Chcete vědět, jaké okolnosti předcházejí tomu, že se člověk dostane na ulici?

Kolik se žebráním ve Francii dá „vydělat“ za rok?

Jaké jsou osvědčené taktiky a strategie při žebrání?

Jaký má bezdomovece názor na Hollanda nebo Le Pena?

Kdo obsadil bezdomovce jako herce do svého představení?

Které celebrity rády přispějí bankovkou bezdomovcům?

 

  • Povolání žebrák

    kniha

    Jean-Marie Roughol strávil na ulici více než dvacet let. Když jednoho večera žebral před obchodem, navrhl projíždějícímu cyklistovi, že mu, než si nakoupí, pohlídá kolo. Ten cyklista se jmenoval Jean…

    219 Kč

    Do košíku

    Četl(a) jsem

 

Do rukou se mi dostala zvláštní kniha POVOLÁNÍ ŽEBRÁK. Bez četby anotace nebo obálky knihy mě napadlo, že to bude pravděpodobně beletrie o náročném a drsném životě žebráka, který však skončí happyendem. Omyl.

souvislosti, které vedly k vydání knihy, jsou překvapivé. Představitel vysoké francouzské politiky Jean-Louis Debré potká žebráka jménem Jean-Marie Roughol a po krátkém rozhovoru se rozhodnou, že společně vydají knihu o Rougholově životě na ulici.

A my vám nyní přinášíme ochutnávku z knihy.

Jean-Marie Roughol se narodil v roce 1968 v Paříži.

Rodiče mu jednoho dne, když byl ještě malý, oznámili, že pojede na venkov.

Jean-Marie byl rád, neznal nic jiného než město.  Bydlel tedy v „pěstounské“ rodině, kde to bylo skvělé, plno hraček, jídla, radosti.

Po roce se však musel přestěhovat jinam. Umístili ho do nové rodiny v Miserey-Salines. Dům byl obrovský. Majitelé měli dceru Marie-Clade a syna Christopha.

Začátek v této domácnosti byl fajn. 

Po čase na mě začala být „teta“ zlá, pořád mi nadávala.

Malý Jean-Marie byl z této situace velice nešťastný, nechápal, proč se to děje, byl trestán, i když nic neprováděl.

„Teta“ na mě byla čím dál zlejší, pro nic za nic mě fackovala, zavírala do sklepa a nechávala tam hodiny potmě. Strašně jsem se bál a plakal. Když pro mě pak přišla, hrozně křičela a nutila mě jít do pokoje lehnout si bez večeře. [...] V pravé ruce svírala důtky. Nejdřív mi vrazila pár facek a pak mě dostrkala do kuchyně.

Vysvobozením mu byla návštěva otce, který si ho vzal zpět do péče. Radost ale netrvala dlouho, otec pil, často byl nesnesitelný, a tak Jean-Marie často utíkal ven a zabavovali se s kamarády tím, že kradli nebo žebrali. Byli to mazaní přeborníci ve svém „oboru“.

Když jsme měli plný košík a mělo dojít na placení, rozšlapali jsme kolem kasy smradlavý kuličky. Vzhledem k tomu, že jich bylo fakt hodně, šíleně to tam smrdělo ho***m. Zákazníci nemohli ten puch vydržet a odcházeli rychle z obchodu. Pokladní přestaly dávat pozor a my jsme tak mohli zdrhnout bez placení. Nádherná vzpomínka! Cpali jsme se těmi sladkostmi a řehtali se, jak se nám to povedlo.

Ulice Jeana-Marie oslovila více, než pobyt doma v dusné rodinné atmosféře.

A tak jsem začal žebrat, místo abych chodil do školy. Kde by mě tenkrát napadlo, že se to jednou stane mým každodenním chlebem. Byla to jen hra, prostě jsem to chtěl zkusit.

Po zanechání školy, opletačkách s úředníky ze sociální péče a šíleném pobytu v ústavu šel Jean-Marie na vojnu. Tam to prý bylo fajn. 

Nakonec jsem dostal modrou knížku kvůli plochým nohám.

 ...a po návratu začala jeho „kariéra“ žebráka. Neměl, kam se vrátit a tak mu domovem a kanceláří byly ulice a metra.

Chvíli měl také skvělou práci v kavárně. Majitel ho živil a šatil, dokonce mu poskytl útočiště. 

Makal jsem pořádně a svědomitě, čas jsem nepočítal. [...] Večer jsme kecali s naháněči, občas jsem si to rozdal s nějakou striptérkou z vedlejšího kabaretu.

S jednou z nich vzal jeho „spořádaný“ život za své. Ztratil práci a tím i střechu nad hlavou.

A celé to příšerné martirium začalo znova, a čím déle to trvalo, tím více jsem šel ke dnu.

Spousta bezdomovců přespávalo v metru, ale to Jean-Marie nedokázal, nikdy se s tím odporným prostředím nesrovnal.

Taky jsem si nemohl zvyknout na krysy. Nikdy předtím jsem neviděl takový macky; byly tak velké a tlusté, že si je člověk lehce spletl s kočkou.

 A tak Jean-Marie zkusil squatt. To bylo peklo...

Z Rougholova líčení poznáte, že to není žádný lenoch, nebojí se práce a žebrání bere jako byznys. „Pracuje“ od rána do večera, každý den, vychytává techniky a ví, co na které lidi zabírá.

Kniha rozhodně není dojemné fňukání jednoho bezdomovce, je to bez příkras vylíčený životní příběh člověka, pro kterého je ulice to nejdražší, co má. Ulice je pro něj místo, kam se rád vrací, i když už si může dovolit podnájem a teplé místo ke spaní.

Je zajímavé vidět věci z jiného úhlu. Najednou bezdomovce nevidíte jako někoho, kdo vás chce okrást a pak si koupit krabičák. Je to člověk, který má city, názory, snaží se svým životem prokousávat, jak nejlépe to umí. 

Více než finanční nezaopatřenost ho často trápí samota či ztráta blízkých. A rozhodně zde nemluvím o členech rodiny, ale o těch opravdových blízkých, o pravých parťácích z ulice. 

Jeana-Marie sleduje, jak se ulice v průběhu let mění. Z „poctivých“ žebráků se stávají zlodějíčci, či celé organizované gangy brutálních zločinců, mezi bezdomovci se objevuje stále více mladých žen a dětí. 

POVOLÁNÍ ŽEBRÁK je kniha, od které jsem moc neočekávala, ale velice mě ohromila. Dokumentů o narkomanech, dětech ulice a prostitutkách je spousta, ale většina z nich má tendeci útočit na lidské city.

Tento příběh psaný člověkem, který se sám ocitl na pokraji společnosti, je podán s neuvěřitelným nadhledem, a to na něm oceňuji. Navzdory neveselému tématu vás mockrát rozesměje a díky jednoduchému jazyku se do knihy snadno začtete, ani si nevšimnete, že jste ji přelouskali během jednoho odpoledne.

Pokud i vás zaujala tato kniha, nepropásněte naši letní akci a ulovte ji za skvělou cenu.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 0 Sdílet