Adelaide zachycuje příběh ženy v období mezi dvacátým až třicátým rokem svého života, které je zaručeně to úplně nejtěžší. Hledání sebe sama i své spřízněné duše, budování kariéry i svého vlastního domova. Ten tlak, kdy je všechno nové a tak zatraceně těžké. Všechna ta očekávání, vlastní, od rodičů, přátel i společnosti. Adelaide je mladá dívka jako každá jiná. A tak jako každá z nás je současně svým způsobem výjimečná. Má svou životní cestu a vlastní způsob, jak se poprat se vším, co jí život připraví. A přesto Adelaide reprezentuje cestu každé z nás, mladých žen, které dělají, co můžou.
Když od nás láska žádá až příliš, jak najít sílu upřednostnit sám sebe? Pro teprve šestadvacetiletou Adelaide, Američanku žijící ve vysněném Londýně, bylo setkání s Rorym Hughesem jako blesk z čistého nebe. Rory je okouzlující...
Debutová autorka Genevieve Wheeler si pro svou prvotinu vybrala nelehké téma. Hned v prologu se hlavní hrdinka Adelaide ocitá na pokraji svých psychických sil.
Byla si jistá, že se dostala na další úroveň dna, že našla novou temnotu. Srdce jí stále milostivě tlouklo, na jazyku ji štípala sůl z preclíků, přesto už nechtěla být naživu. Fyzicky držela Adelaide pohromadě, ale vnitřně, psychicky, byla změť roztříštěných, rozpojených kousků a nevěřila, že je schopná dát se znovu dohromady. Nechtěla zemřít, chtěla jen přestat existovat. Už nebýt. A ačkoli to bylo děsivé, smrt jí připadala jako jediná cesta jak toho dosáhnout.
Autorka umí slovy popsat něco, co je pro jednu polovinu lidí naprosto nepopsatelné a pro tu druhou naprosto nepochopitelné. Kdo něco takového zažil, dokáže se vcítit do popisované Adelaidiny bolesti a touhy po neexistenci, kdo to nezažil, nebude schopen tomu porozumět. Ani jednu skupinu to ale neodradí od touhy číst dál, aby se dozvěděl, co se té nebohé dívce přihodilo.
Příběh začíná o dva roky dříve, na jaře roku 2018. Čtenář se postupně seznamuje s Adelaide, jejími vrtochy i zlozvyky. Je to vlastně docela milá holka, i když trochu ztřeštěná. Ukazuje nám střípky ze své minulosti před dvěma lety i té daleko vzdálenější, která ji zformovala do této podoby. Adelaide žije takový běžný život mladé dívky. Bydlí se spolubydlící, dopisuje diplomku, pracuje, randí, baví se. Vlastně nic zvláštního, dokud jí do života nevstoupí Rory Hughes.
Adelaide
Příběh je vyprávěný v er-formě v minulém čase a to, co někdo z postav v knize říká, je vyznačeno kurzívou. Proto čtení ubíhá velmi plynule, jako kdyby vám příběh vyprávěla kamarádka, co to zná vlastně jen z doslechu. Rozhodně se ale nejedná o žádné veselé drbání u kafíčka.
Pro citlivé jedince, jako jsem ostatně i já sama, je každá stránka velmi smutná a srdcervoucí. Kdo zažil podobné situace, a nemusejí to být zdaleka všechny, kterým čelí Adelaide, se díky autorčině velmi sugestivnímu popisu musí automaticky ocitnout ve chvíli, kdy jim skutečně čelil i se všemi těmi strašnými pocity. Není to ale jenom instantní beznadějná depka a zmar. Adelaide se dějí i dobré věci, krásné a nádherné. Má kolem sebe milující přátele, super práci i vášnivou lásku. A i když se všechno zhroutí do bodu, který je popisovaný v prologu, nemůžu říct, že je v příběhu jasný záporák. To je jedna z věcí, které si na tomto příběhu cením ze všeho nejvíc. Takhle to totiž nikdy nefunguje ani v životě.
Hrozně těžko se mi hodnotí kniha, která mě naprosto rozebrala a připomněla mi mé vlastní nejhorší chvíle. Takže skončím další a velmi přiléhavou citací z knihy, kterých tam je až bolestně moc.
Člověk zapomene, jaké to je, když se rozpadne, jakmile se dá dohromady, zapomene na jizvy, jakmile se zahojí. Matně ví, kde byly, jak štípaly, když byly čerstvé, ale už nedokáže přejet prstem po jejich povrchu a říct: Tady. Tady jsi mi ublížil. Bolest se nakonec otupí. Ale teď ještě ne.
V poklidném městečku ve státě Maryland někdo vraždí dívky a zohavuje jejich těla, aby je pak nechal obyvatelům na odiv. Ovšem podezřelí ani stopy neexistují a zoufalství roste...
Adelaide
